Občanské sdružení Clary

Úvodní stránka

Aktuality

O nás

Členové

Stanovy

Historie lesoparku

Naše projekty

Akce

Databáze objektů

Kniha vzkazů

Kontakt

O webu

Historie lesoparku

Historie lesoparkových úprav ve Vranově nad Dyjí a okolí

Počátky úprav spadají do doby kolem roku 1700, kdy byly dokončeny dvě velkolepé dominanty barokního panoramatu vranovského zámku - Sál předků a Kaple nejsvětější trojice. Obojí proběhlo pod taktovkou význačného rakouského architekta Johanna Bernharda Fischera z Erlachu. Vývoj základního pojetí zahájený za tehdejších majitelů panství, hrabat Althannů, vyvrcholil v období pozdního baroka a nastupujícího klasicismu. Původní koncepce symetrických parkových úprav okolí zámku (zejména v areálu pod silnicí z městečka k zámku ukončeného v dolní části zděnou bránou) byly uskutečněny patrně podle představ zřejmě nejvýraznější osobnosti dějin vranovského zámku - šarmantní a energické Španělky Marie Anny rozené markýza Pignatelli. Jistou roli nepochybně sehrály i několikeré návštěvy Vranova uskutečněné císařem Karlem VI., jehož byla Marie Anna dlouholetou favoritkou.

Následující pozdně barokní koncepce dávající více přednost intimnějším filozofujícím formám a narážkám připomínajících jakousi intelektuální hru, by se dala nejspíše připisovat uměnímilovným zájmům posledního z Althannů, Michala Antonína, a jeho manželky Marie Filipy rozené Nimpschové. Jejich až esoterické tendence jsou zřejmě nejlépe patrné v bezprostředním okolí zámku v lokalitě tzv. Růžového vršku, kde se nacházejí dnes již skrovné pozůstatky tzv. Domu filozofů a antikizující Dianin chrámek (dnes Mariaschutz - Kaple Marie Ochranitelky). Michalu Antonínovi lze zřejmě připisovat i vybudování obory v blízkosti obce Čížov s letohrádkem a obory na Braitavě se stejnojmenným letohrádkem.

Avšak ani za dalších majitelů nepřišel lesopark zkrátka. Ať již máme na mysli zdatného hospodáře a vizionáře barona Josefa Hilgartnera z Lilienbornu (založení obcí Lesná, Šumná a Onšov v okolí Vranova, plány na další rozšiřování lesoparku) a nebo jeho následovníky - kultivovaného hraběte Stanislava Mniszka (vztyčení Claryho kříže, výstavba Felicitiny studánky) a jeho manželku Helenu Mniszkovou (Mniszkův kříž).

Za vlastnictví Mniszků se dokonce do krajinářských úprav okolí zapojuje i místní po revolučním roce 1848 se nově rodící Vranovský okrašlovací spolek (Frainer Verein). Jeho členové se rekrutovali převážně z řad místních patriotů, mezi nimiž zaujímali nejčelnější místo ředitel vranovské továrny na kameninu a všestranný výtvarník Josef Doré , lesníci Ernst a Franz Hallamassekovi a podnikatel Albert Kunstowny. Právě díky těmto nadšencům a za štědré podpory Heleny Mniszkové byla vybudována řada nových stezek (např. kamenné schody u Ledových slují) a vyhlídek (Tanečnice, Hallamassekova vyhlídka, Věž Zikurrat zvaná též Helenina rozhledna, Martinova stěna) často doplněných drobnými stavbami, kříži, obelisky (Helenin obelisk), a odpočívadly. Tím nabyl vranovský lesopark svou vrcholnou podobu. V období od konce 19. století do závěru druhé světové války aktivita spolku slábne a soustředí se spíše na údržbu již zbudovaného.

Posledně zmiňované epochy jsou specifické vzácným prolínáním vrchnostenských snah o kompozici krajiny s pozdějšími ryze občanskými aktivitami místních podnikatelů, což je pro městečko tak nepatrných dimenzí jakým je Vranov něčím naprosto jedinečným. Svědčí to o neobyčejně tolerantním a pokrokovém klimatu jaký musel na vranovském panství vládnout v době porevolučního habsburského mocnářství utuženého bachovským absolutismem.

Posledním přímým zásahem do tváře parku se stala výstavba linie lehkého československého opevnění, tzv. řopíků, ve třicátých letech, z nichž některé byly armádou udržovány aktivní ještě do nedávné doby. V parku tak vznikla pozoruhodná syntéza ryze účelově postavených vojenských objektů ostře kontrastujících s okrasnými stavbami někdejšího lesoparku. Naštěstí bylo rozmístění bunkrů ze strategických důvodů voleno pokud možno co nejméně nápadně, v důsledku čehož není jejich přítomnost v areálu parku příliš patrná a nenarušuje tak zásadně jeho původní charakter.

Období poválečné poznamenané nedobrovolným odchodem v oblasti převažujícího německého obyvatelstva se stalo pro kulturní dění na vranovsku po dlouhou dobu citelným zásahem. Především zmizela paměťová stopa, která by umožnila nově přišlým osídlencům z vnitrozemí plynule navázat na kulturní odkaz bohaté minulosti Vranova. Jmenovitě pro park to znamenalo úplný nezájem veřejnosti o jeho kulturní a přírodní bohatství. Nelze ovšem zastírat, že takřka celý areál se ocitnul v pohraničním pásmu, jež bylo běžným smrtelníkům prakticky nepřístupné. Až na občasné průjezdy vozidel hraniční stráže, stíhající uprchlíky marně se snažící utéct do nedalekého Rakouska, nebyl od konce války do devadesátých let v těchto místech prakticky žádný ruch. Jen některé objekty lesoparku byly pobořeny armádou, aby se nestaly útulkem pašeráků (letohrádek Braitava). Jedině cenné podyjské přírodě bylo umožněno, aby získala postavení jaké jí právem náleží. V 70. letech byla vyhlášena Chráněná krajinná oblast Podyjí, což otevřelo prostor (byť velmi omezený) i pro dokumentaci a průzkum stavebních památek na jejím území. Na svou renesanci si však lesoparkové stavby musely počkat ještě více než jedno další desetiletí.

Současný stav

Teprve nedávná doba otevřela nové perspektivy. Listopadové události přinesly do našeho západního a jižního pohraničí nebývalý ruch. Pohraniční oblasti tak získaly i druhou tvář, tj. už nejen tu obrácenou směrem do vnitrozemí. V případě Podyjí to znamenalo především vyhlášení Národního parku v roce 1991 táhnoucího se podél hranice s Rakouskem od Vranova až po Znojmo. Na českou iniciativu navázala v roce 1997 i rakouská strana vyhlášením národního parku Thayatal na své straně řeky Dyje. Tyto kroky umožnily včas ochránit to, co se mimoděk podařilo v předchozí éře uchránit před živelným a nekontrolovatelným náporem turismu doslova se zbraní v ruce příslušníkům pohraniční stráže. Co však jednoznačně pomohlo přírodě, příliš neprospívá stavebním památkám na území parku, které se často nacházejí v jeho nejpřísněji chráněných a taktéž zpravidla v nejobtížněji přístupných prvních zónách. To je zejména případ Helenina obelisku na Ledových slujích, Lusthausu na Braitavě nebo poněkud vzdálenější zříceniny Nového hrádku. Lokace v těchto přírodně mimořádně cenných územích prakticky nedovoluje žádný stavební provoz. Těchto úskalí si byli od počátku vědomi památkáři, a proto přikročili v roce 1998 k navázání oficiální spolupráce s Národním parkem Podyjí, v rámci níž by měl být hledán společný dialog při ochraně zájmů obou institucí. V roce 2000 pak získala probíhající odborná spolupráce organizační rámec v podobě Dohody o spolupráci uzavřené mezi Národním parkem Podyjí a Památkovým ústavem v Brně. Po provedených terénních průzkumech doplněných studiem literatury a archivních pramenů byla pracovníky Památkového ústavu v Brně vypracována základní koncepce obnovy a prezentace vranovského lesoparku (viz článek Kozdas, J.: Základní vývoj, koncepce obnovy a prezentace lesoparkových úprav v nejbližším okolí zámku ve Vranově nad Dyjí, Thayensia, roč, 4, Znojmo 2001). Jeho součástí je i koncepce pěti naučných stezek, jimiž by měly být propojeny jednotlivé stavební památky a přírodní útvary. Stezky by měly představovat jakési volné navázání na prohlídky vranovského zámku.

Zdálo by se, že obnově lesoparku již nestojí nic v cestě. Opak je však pravdou. Všechno totiž naráží na obligátní nedostatek financí. Zvláště po povodních v roce 2002 lze očekávat další komplikace. Jediné co se doposud podařilo realizovat ve spolupráci s Národním parkem, Lesy České republiky a obcí Vranov byla obnova Felicitiny studánky, znovuzpřístupnění vyhlídky pod zámkem (Hallamassekova vyhlídka), obnova parkové cesty k zámku spolu se schody, oprava chrámku Mariaschutz, rekonstrukce lusthausů na Braitavě a v Čížovské oboře, oprava historického mostu u Zadních hamrů, zpřístupnění Nového hrádku a některé dílčí úpravy v oblasti Růžového vršku (vyhlídka Tanečnice, rekonstrukce dřevěného mostu a oprava Studniční kapličky). Uvedený výčet svou obsáhlostí svědčí o tom, že již byl nepochybně vykonán velký kus práce. Nicméně vzhledem k celkovému rozsahu lesoparku a k tomu, že od listopadu 1989 již letos uběhne 14 let, je tento rozsah a tempo stále nedostačující. Zvláště pak uvědomíme-li si, že většinu z těchto realizací se podařilo uskutečnit teprve v posledních letech. Nehledě na to, že většina z objektů, které již byly opraveny, ještě dosud není přístupná po veřejných značených stezkách. Celková bilance je taková, že značná část objektů na svou obnovu stále ještě čeká a jejich stav se každým rokem zhoršuje.

Je zřejmé, že všechny plánované projekty se nepodaří pro jejich plošnou rozsáhlost a finanční náročnost realizovat jen za přispění státních institucí. Je proto nutno hledat zdroje v soukromé, zvláště podnikatelské, sféře, což je úkol jako stvořený pro občanskou iniciativu. Obracíme se proto tímto na laskavého čtenáře našich stránek s žádostí o jakoukoli pomoc ať už finanční či materiální při řešení těchto obtíží (kontaktní adresa na naše sdružení je v sekci "Kontakt").